Význam Národního obrození – snahy jazykovědné a historické
Kdo bude vítěz letos?
NOMINUJTE - stránky v kategoriích:
Nejlepší:
Tablo
- Školní
časopis na webu -
Školní webové
stránky -
Třídní
stránky -
Profesorské
stránky
Význam Národního obrození – snahy jazykovědné a historické
Národní obrození je společenské hnutí projevující se především národně osvobozeneckým bojem. Národním a demokratickým uvědoměním lidových i městských vrstev. Národní obrození je umožněno díky ekonomickým změnám (konec éry feudalismu, ústup kapitalismu).
Dochází k významným reformám. Josef II zrušil v roce 1781 nevolnictví, zavedl toleranční patent. Podpořil vzdělání odnětím škol církvi. Zakládal vědecké společnosti.V 70. letech 18. stol byla založena Soukromá česká společnost nauk. Později, v roce 1790 se přejmenovala na KČSN (Královská české společnost nauk).
Negativní důsledky vlády Josefa II byly centralismus a generalizace.
Národní obrození má čtyři fáze:
1. „fáze obranná“ (je spjata s osvícenectvím) 70 – 80 léta 18. stol. Hlavní představitel by Josef Dobrovský.
2. „fáze ofenzivní“ 10 – 20 léta 19 stol. Hlavní umělecký směr Preromantismus. Hl. představitelé druhého období u nás Josef Jungman, František Palcký, P. J. Šafařík.
3. fáze je spjata s Romantismem. 30 – 40. léta 19. stol. Hl. směr – romantismus. Představitelé K. H. Mácha a K. J. Erben.
4. fáze – završení obrozeneckého hnutí. 40 – 50 léta 19 stol. Hl. představitelé B. Němcová, K. H. Borovský.
Klíčovou roli v 1. fázi NO sehrála jazykověda. Na jazyk – jako na jeden z hlavních znaků vznikajícího novodobého národa – se soustředila pozornost mnohých obrozeneckých vědců a spisovatelů. V boji proti němčině vznikly nejprve jazykové obrany. Bohuslav Balbín (1621 – 1688) vydal nejstarší z nich. Vyšla v roce 1775.
Prvním významným jazykovědcem byl Josef Dobrovský. Význam v této době měli i studie historické, které posilují národní vědomí.
Význam v této době měli i studie historické, které posilují národní vědomí. Gelasius Dobner (1719 – 1790) byl propagátor historické metody v dějinách. Vydal Hájkovu kroniku v latinském překladu.
František Martin Pelcl (1734 – 1801), první profesor českého jazyka na Karlově univerzitě. Vydal Novou kroniku českou (1791 – 96), nahradil starou kroniku Hájkovu.
Pro šíření knih mezi nejširší vrstvy, bylo založeno v Praze nakladatelství s názvem „Česká expedice“ Řídil ji Václav Matěj Kramérius (1753 – 1808). Byl to i první český novinář, vydával „Kramériusivy c.k. vlastenecké noviny“. První pochopil význam novin a snažil se jejich prostřednictvím výchovně působit na nejširší vrstvy.
Velký vliv na utváření národního vědomí mělo české divadlo. Praha měla dvě divadla ve kterých se česky hrálo jen výjimečně, divadlo v Kotcích a Stavovské divadlo. Proto čeští vlastenci usilovali o zřízení českého divadla, v roce 1786 vzniklo divadlo zvané „Bouda“, jeho oficiální název byl „Vlastenecké divadlo“. Stálo na Koňském trhu (Václavské náměstí).
Významný dramatik byl Václav Thám (1765 – 1816), autor vážných, vlasteneckých a historických her (např. Břetislav a Jitka) a také byl překladatel.
Prokop Šedivý (1764 – 1810) psal hlavně zábavné frašky. (Pražští sedláci).
Poezie byla považována ze nejvyšší druh literatury, vydávali se takzvané almanachy (sborníky děl různých autorů). K prvním novočeským básníkům patřil např. Václav Thám, který je autorem „Básně v řeči vázané“, chtěl na hodnoty starší poezie. Antonín Jaroslav Puchmajer (1769 – 1820) vydal pět almanachů, do kterých přispěli básnící z Čech a Moravy.
Druhá fáze „ofenzivní“ Cílem bylo získat nové oblasti pro českou literaturu. Vznikala hlavně díla vědecká a umělecky náročná. Přestavitelé druhé fáze NO
Josef Jungmann (1773 – 1847)
Josef Jungmann kolem sebe sdružoval básnickou a vědeckou školu, jejímiž členy byly například vědci Jan Evangelista Purkyně, Jan Svatopluk Presl a další.
Narodil se v Hudlicích u Berouna, v rodině chudého řemeslníka. Studoval filozofii v Praze. Zde na něho silně působil vlastenecký profesor Stanislav Vydra. Potom působil jako profesor na gymnáziu v Litoměřicích a později v Praze. Tam kolem sebe brzy soustředil pražskou vlasteneckou společnost.
Šíře Jungmannových zájmů byla rozsáhlá. V poezii byly jeho doménou zejména překlady významných a jazykově náročných děl (povídka francouzského preromantika Francoise René de Chateaubrianda Atala, rozsáhlý náboženský epos anglického básníka Johna Miltona Ztracený ráj, z němčiny Goethův idylický epos Heřman a Dorota)
V jazykové oblasti bylo impulsem pro jeho významný literární čin vládní nařízení z roku 1816, které umožňovalo vyučovat češtině na gymnáziích. Tehdy se dal Jungmann do psaní Slovesnosti (vyšla 1820), která měla být teorií literatury a slohovou čítankou.
Stejně jako Dobrovský, i on se pokusil podat souhrný obraz vývoje české literatury – v knize Historie literatury české (1825). Téměř souběžně vzniklo i největší Jungmannovo dílo z oblasti slovníkářství – pětidílný Slovník česko-německý (1834 – 1839)
Ve druhé fázi NO dochází rovněž k rozvoji dějepisectví, historikové se snaží o zkoumání historických pramenů, snaží se o kritičnost. Zásluhu na tom měli zejména František Martin Pelcl – profesor Karlovy univerzity, napsal Novou kroniku českou, která měla nahradit už nevyhovující Kroniku Hájkovu.
František Palacký byl nejvýznamnějším historikem, pocházel z Moravy, z Valašska, studoval na Slovensku, pak žil v Praze. Byl také činný politik. Hlavní dílo Dějiny národa českého v Čechách a na Moravě (5 dílů) české dějiny zachycuje až do roku 1526 (po nástup Habsburků). Vrchol našich dějin viděl v Husitství.
Politický program Palackého byl austroslavismus (potřeba přetvoření Rakouské monarchie ve Federaci rovnoprávných i slovanských národností)
Josef Šafařík byl spolupracovníkem Palackého. Původem Slovák, v Bratislavě se seznámil s Palackým. Studoval i v Německu, pak odešel do Srbska, kde žil 15 let a dobře poznal historii Jižních Srbů, po návratu žil v Praze.
Jeho celoživotní dílem jsou Slovanské starožitnosti jsou psané česky, zabývá se zde minulostí Slovanů, jejich prehistorií. Dokazuje, že Slované jsou vedle Řeků, Římanů a Germánů spolutvůrci Evropské kultury.
Obraz české minulosti
Pod vlivem myšlenek evropského preromantismu se také čeští obrozenci prvního desetiletí 19. stol. obraceli do české minulosti. Jako velký nedostatek někteří z nich pociťovali absenci českých hrdinských zpěvů.
Tuto touhu po starých českých hrdinských zpěvech naplnily nálezy dvou zlomků větších básnických skladeb z let 1817 a 1818 – Rukopisu královédvorského a Rukopisu zelenohorského, označovaných podle míst svého nálezu: Dvora Králové a Zelené Hory v jižních Čechách. RK byl kladen do 13. stol. a obsahoval šest větších skladeb epických básní (např. Čestmír, Oldřich, Boleslav), dvě skladby lyrickoepické a šest lyrických písní (např. Kytice, Jahody). RZ obsahoval krátký zlomek básně o staročeském sněmu kmetů a vladyků a skladbu Libušin soud o dědickém sporu dvou bratří – Chrudoše a Štáhlava.
Později s o pravosti obou rukopisů vedly spory. A dodnes není jasné jestli jsou pravé nebo jestli se jedná o padělky.
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Stáhnout -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát